Na Baru

Jak jistě víte, tak bar je pro klienty Protonového centra strategické místo. Jde o prostor, kde vás kdykoli rádi uvidíme, pohostíme a s čímkoli poradíme. Setkávání a sdílení příběhů je také podle nás jedna z cest, jak si v průběhu těžkého období pomoci. Čas od času budeme sdílet rozhovor/příběh jednoho z vás. Jmenují se tématicky – Na Baru, a to proto, že se o ně stará Bára.

3, 2, 1…začínáme – Na Baru s paní Hylskou…

Jak se máte?

Jak se dá…jsem plná otázek, co bude dál, bojím se, jestli léčba zabere. Dobré je, že mám naději, jsem ráda, že jsem se sem dostala…

Sem máte na mysli Protonové centrum. Jak jste se k této léčbě dostala?

Doporučili mě z liberecké nemocnice, z radioterapie, kde usoudili, že je pro mě příhodnější léčba v Protonovém centru. Všechno zařídili, zaslali materiály, prostě všechno.

Jak jste se o nemoci dozvěděla?

Z pravidelného vyšetření na mamografu. Lékařům se něco nezdálo, poslali mě na sono a už to bylo.  Říkala jsem si, proč zrovna já, člověk o tom čte, vidí dokumenty, myslí si, že se ho to netýká a najednou…

…to tady je. Jak jste se k tomu postavila?

Řekla jsem si, že musím bojovat, mám děti, že je tady nemůžu nechat. Chci si víc užívat života, nehnat se za nedůležitými věcmi. Je pravda, že co jsem na neschopnosti, tak jsem měla na sebe víc času…

Jak se vám v PTC líbí?

Po tom martiriu, co jsem zažila ve špitále, tak je to jak oáza. Je o mě postaráno, jde vidět i na lékařích, že se zajímají, prostě jiný přístup. Nebylo ani tak těžké se sem dostat, nejdéle jsem čekala na schválení pojišťovnou.

Jak zvládáte ozařování…

Pro mě bylo těžké řízené dýchání, je to takové nezvyklé, obvykle člověk nedýchá pusou. Ale jo, všechno se dá zvládnout.

Kdo vám nejvíce pomohl?

Rodiče. Naštěstí jsou aktivní, i když jsou starší. Můj otec je doktor. Postarali se o mě po operaci a i teď, pomohli mi zaplatit hotel. To byla moje největší obava, jak to budu zvládat. To by se prostě nedalo. Podpořil mě i Nadační fond. Díky němu mám lepší cenu, ten měsíc tady stojí asi 11 000 Kč v přepychovém hotelu. To mi strašně pomohlo. Byl to asi nejuklidňující moment, když přišla paní Sabina z Nadačního fondu a řekla, jaké jsou možnosti, kolik co stojí, že v tom nebudu sama.

Spadl vám kámen ze srdce?

To teda. Neuměla jsem si představit, jak budu platit třeba 50 000 za měsíc v Praze. To mi hlava nebrala, takže to je velká pomoc.

Říká se, že velká část je psychika, řešila jste to nějak?

Myslím si, že jsem od přírody silná, že se hned jen tak nesesypu. Jasně, že jsem měla krizi, hlavně na začátku, když jsem zjistila diagnózu, metastáze, atd… Člověk si ale musí říct, že to zvládne, že s tím musí něco dělat.

Informace jsem nehledala, to by mě rozhodilo ještě víc, to jsem nechtěla, prostě jsem to přijímala tak, jak to přicházelo. Snažila jsem se sama sebe uklidnit. Přátele, rodina, všichni se modlí, i v evangelickém sboru, kam chodíme, mám podporu…

…mám husí kůži…

To říká moje máma, že stačí 8 lidí, když na vás myslí a všechno bude dobré. Musím věřit, že nějaká budoucnost bude…

Začala jste se odměňovat?

Jo!  Jsem ujetá na sekáče, furt si kupuju nějaké hadry, jsem z toho nemocná (smích). Možná by se mi líbilo otevřít si obchod s oblečením, třeba si to splním, to je taková moje terapie…

Co vás teď držím nad vodou?

Těším se, že půjdu do práce, mezi kolegy, kteří se ke mně hlásí a podporují mě. Pak se těším na Vánoce, že se všichni zase sejdeme. Teď to moc nešlo, i kvůli covidu. Nikdo mě nechtěl nakazit, snad už to bude lepší.

Co byste poradila těm, kteří se takové nemoci bojí?

Rozhodně se nehroutit, být psychicky silný. Všechno se dá zvládnout. Poslouchejte doktory, ví, co dělají. Slyšela jsem příběhy, že některá ženy na operaci prsu nešly, to je podle mě riskantní. Nebo jiná paní odmítla chemoterapii a teď se to vyvíjí špatně. Moc bych nedala na alternativní léčbu v tomto případě.

Co pro vás bylo nejhorší?

Vůbec vyrovnat se s diagnózou. V životě jsem nebyla v nemocnici, žádná operace, nic. Tím, že mám doma tátu doktora, tak jsem po doktorech lítat nemusela. Byla jsem jak v Jiříkově vidění, co všechno musím podstoupit.

Chcete teď něco změnit?

Řekla jsem si, že musím žít zdravěji, chci jíst lepší stravu, víc se hýbat. Sundat nějaká kila, to je můj cíl…

Bude to vaše novoroční předsevzetí?

Jo to bude, určitě, už k tomu mám i motivaci, aby se tělo dostalo zpátky do kondice…když mě teď tak drží…

Tak přeju, ať novoroční předsevzetí vyjde a hlavně, ať jste zdravá!